Do češtiny bychom to přeložili asi jako mazanost. Abychom ale vystihli pravý význam slova, musíme mazanost zkřížit s (dů)vtipem. Je to všemocná síla, která pohání sicilskou společnost, která nechává s pusou dokořán náhodné kolemjdoucí jiných národností. S určitou mírou nadsázky lze říct, že se jedná o extrémní formu pragmatismu. Nápad je zkrátka nade vše.

Vynalézavost se cení

Traduje se, že satelitní společnost Sky jeden čas zaznamenala nevysvětlitelný prudký pokles předplatitelů služeb v provincii Katánie. Chlapíkům z obchodního to vrtalo hlavou a pustili se do detektivní práce. Vyšlo najevo, že komusi z lidových a tradičně nejvynalézavějších čtvrtí se podařilo „hacknout“ jejich systém a doslova na koleni vyrábět satelitní karty, které pak prodával za velmi výhodné ceny. Chlapíka ale nezatkli, protože společnost zjistila, že jeho výrobní postup je lepší a levnější než ten jejich a místo toho mu nabídli místo. Co je na příběhu pravdy nevím, nicméně krásně ilustruje přístup a smýšlení místních.

Konec pokutám za pásy

Obdobným případem je i vynález Neapolské provenience. Katánie a Neapol se považují za bratrská města, navzájem se respektují jako rovný rovného a dokonce i jejich fotbaloví huligáni nefandí proti sobě, ale spolu. Jedná se o sérii triček, na kterém je realisticky vyveden popruh bezpečnostního pásu, který vede z levého ramena dolů…

Jak vésti koně na procházku

Možná jste, stejně jako já, jako děti snívali o tom mít v panelákovém bytě koně. Kdybyste nebydleli v úzkoprsém nenápaditém Česku, nýbrž na Sicílii, mohl se vám sen klidně splnit.

Jednou jsem takhle v centru města čekala ve frontě na křižovatce a přes ulici přešel pán s aktovkou, paní s kočárkem a nakonec pán s koněm. Za druhou ruku vedl klučinu předškolního věku. Šli do parku venčit koně. Na celé scéně bylo asi nejvíc šokující to, že se všichni okolo tvářili, jako že jde o něco naprosto normálního. Žádné výkřiky úžasu, žádné ukazování, žádné poklepávání na čelo.

Pán přešel, pustil kluka, vytáhl telefon, a zatímco si vyřizoval osobní záležitosti s někým na druhém konci, klučina skotačil po trávníku a pes, promiňte, kůň se pásl. Idylka.

Přebalovací pult na benzínce

Synovi byly tehdy asi dva měsíce a vyráželi jsme na výlet kamsi za město. V souladu s platnými zákony schválnosti samozřejmě došlo k hnědé pohromě ještě před sjezdem na dálnici, ovšem dostatečně daleko na to, aby se vyplatilo vracet domů.

Zastavili jsme se proto na benzínce. Jelikož jsme nemohli na první pohled najít kudy na toalety, zeptali jsme se pána, co venku zametal. Ten nám směr nejdřív ukázal, pak ale zavrtěl hlavou a řekl, ať počkáme.

Za chvíli se vrátil s klíčem a vedl nás za roh, kde byl záchod pro vozíčkáře, obvykle zamčený, proto také o třídu čistší a hlavně prostornější. Když jsme se ale rozhlídli okolo, zjistili jsme, že přes veškerou prostornost tam přebalovací pult není a mimino není kam položit. Poťapanou a bůhví čím ještě poskvrněnou zem jsme z výběru vyloučili. Než jsme ale stihli propadnout panice, někdo ťuká na dveře, byl to ten chlápek, co nám otevřel a před sebou tlačil takový ten plastikový Algida stůl. Stůl se položil přes záchodovou mísu a vznikl luxusní prostor na přebalování. Problém vyřešen!

Zázrak svaté Agáty

Každým rokem vydává město přísný zákaz nošení obřích svící před hlavním procesím. Důvodů je k tomu hned několik. V první řadě jde o ohrožení veřejné bezpečnosti. Představte si několik desítek kil těžké, hořící svíce, co se na ramenou více či méně vrávorajících nosičů proplétají několika tísícovým davem. Dalším problémem je vosk, který stéká na dláždění, každý rok je ho tolik, že ještě týden po skončení slavností do centra nesmí motorky a kola – klouže to. Svíce a kajícníci ale tvoří součást TRADICE, byť vzniklé teprve před deseti, dvaceti lety. Proto každý rok město přísně zakáže prodej a nošení svící, přičemž zároveň objedná několik kamionů hoblin na pokrytí ulic, aby ten vosk šel lépe odstranit…

“Nejde” netvoří součást slovní výbavy

Dostali jste chuť na našlehané mléko s jahodovým sirupem, trochou čokoládové zmrzliny a chcete k tomu paraplíčko? Žádný problém, v barech je naprosto běžné, že si klienti objednávají podle vlastní chuti, nikoli podle menu, které většinou neexistuje. A nikoho to nemůže rozházet. Nestane se vám, že by někdo řekl: ,,No to promiňte, nevěděl/a bych jak to namarkovat” – peníze jsou peníze a způsob, jak to všechno napočítat se najde vždycky. Snad jediným pravidlem je, že zákazník by měl alespoň částečně respektovat tradici, tj. určitý “vkus” při výběru a spojování ingrediencí. Pro hrubou představu uvedu, že do tradice například nespadá citronová zmrzlina se šlehačkou.

Slož si svoje autíčko

Před lety místními médii prošla zpráva, že při jednom ze zátahů v Librinu (sídliště-ghetto u Katánie), našli uvnitř jednoho z bytů Fiat 500. Ve čtvrtém patře. Zjistilo se, že byl poskládaný z ukradených “náhradních dílů”, nicméně idea si doma v obýváku postavit autíčko, byla navýsost originální.

Vlčák na motorce

Příhoda je ještě čerstvá, stala se včera. Seděla jsem u snídaně před “naším” barem. Naproti mě, pod chodníkem, stál nádherný veliký vlčák a čekal. Po chvíli vyšel chlápek, sedl na jeden ze skútrů, vlčák se mu ladným pohybem nasáčkoval do prostoru na nohy a bez mrknutí oka odjeli. Opět, žádné ukazování prstem, žádné výkřiky, je přeci naprosto normální, že psi jezdí na skútru. Bez helmy!

Dopisuji článek a už je mi jasné, že dřív nebo později vznikne “Strurusità 2″, to až zase pojedeme někam na výlet, nebo si jen prostě vzpomenu na jednu z tisíců příhod, které by se hodilo vyprávět. Krásné totiž je, že historka, kterou budete s velkým úspěchem vyprávět celé roky, se může přihodit kdykoliv a kdekoliv.