Dědictví otců a dědictví dědů. Mužský svět.

Mafie, fenomén, který byl ještě před 30 lety považován, pro svou obtíženou uchopitelnost a komplexnost, za mýtus, za vyprávění malým dětem, kterým se mohou strašit, aby byly hodné. Za pohádku, která se vypráví po večerech, za vlka v lese, za bludičku na blatech. I vlk může být nakonec hodný a bludička může chránit místa, pro člověka cenná. Mafie, až do 90. let, nebyla ani zlá, ani hodná – byla především tajemná. Je organizací, společenstvím, stavem mysli anebo geniem loci, který vyvěrá ze země…?

Jak jen popsat a vysvětlit ty prožitky, ty pocity, které nás svíraly a mačkaly v tom srpnovém podvečeru, když jsme kroužili kolem Paternò.

Ruiny, rozbořené domy, usedlosti a továrny, psi, kočky a černí ptáci, kteří krouží nad krajem. V ohradě vidím přivázaného koně. Mohl by to být ponny, ale je to jen normální kůň, kůň, který zakrněl a nevyrostl. Mrzák. Mrzákem jako by byl celý tenhle Bohem prokletý a zapomenutý kraj. Je jako pahýl, který trčí z těla ostrova a nikdo už by si ani nevzpomněl, k čemu sloužíval. Pole? Statky? Sýpky? Jakoby čas všechna tahle stavení obrátil naruby, udělal z nich opaky toho, čím bývaly. Dříve snad poskytovaly hojnost, útočiště a obživu, dnes z nich sálá jen strach a pocit nepatřičného.

Moc. To moc převrátila naruby to, co mi teď vyvstává před očima. Moc, která se pod vlastní tíhou zhroutila do sebe a vzala s sebou všechno, co bylo v jejím dosahu jako černá díra, která polyká hvězdy.

Kočka...A kdo jsou tihle zač?

Kočka…A kdo jsou tihle zač?

Zastavujeme u jedné opuštěné továrny. Později zjišťujeme, že to kdysi býval mlýn. Brodíme se hromadami odpadků. Chceme fotit, ale jako bychom toho nebyli schopní. Hlavy máme plné obrazů, ale foťáky zejí prázdnotou. Jsme v zajetí tohoto místa. Vstupujeme dovnitř a dáváme pozor na každý krok. Těmi pár takřka nehlučnými pohyby vyplašíme hejno holubů. Na chvíli se nebe nad námi schová za jejich křídly. Střechu vzal už dávno čas nebo ďas? Podlaha je na mnoha místech v dost podobném stavu. Potkáváme kočku. Je šedivá a jakoby se vůbec nebála. Spíš je zvědavá, co za zvláštní bytosti přišly do jejího rajónu. Zastaví se, ohlédne se a pak si jde po svých.

Není tu nic k vidění, a přesto jsme jako u vytržení. Vycházíme ven jednou z mnoha děr ve stěně a přicházíme k něčemu, co dost možná mohlo kdysi být benzínovou pumpou, ale taky to mohlo být něco úplně jiného. Chvíli se jen tak potloukáme a fotíme lešením obehnanou sýpku, když tu periferním zrakem zaregistruju něco, co se kýve ve večerním vánku vysoko nad mou hlavou. Vrabčák. Vrabčák, pověšený za krk na tenkém lanku. Zírám na to zjevení, které se mrtvé klátí přinejmenším 4 metry nad zemí, a najednou chápu význam slova absurdní. Strach, strach z něčeho, co mne obklopuje, z něčeho, čemu nelze porozumět. Ten vrabec je jako zen zla. Tlesknutí jednou rukou. Pád stromu v opuštěném lese, který nikdo neslyší a přece tu je. Chvíli tam stojíme. Díváme se na sebe, a pak na vrabčáka, a pak zase na sebe. Najednou se v nás něco láme a rychlým krokem jdeme k autu. Pryč z tohohle místa! Pryč! Pryč!

Oběšený vrabec - zen zla

Oběšený vrabec – zen zla

Vracíme se oklikou do města ale ani tam nenalézáme klid. Chce se mi na záchod ale pohled na tváře lidí, které míjíme, mi zabraňuje byť jen vystrčit ruku z okýnka. Možná je to tím, co jsme viděli před chvílí, možná taky ne. Cítím se nahá. Míjíme strážníka v uniformě a mám pocit, že bych měla sepsat udání, jen nevím na koho. Koho obvinit z toho, že máme strach vystoupit z auta? Nestalo se nám vůbec nic, nikdo nám nezkřivil ani vlas na hlavě a přitom, přitom je nám zima, i když je venku pětatřicet stupňů ve stínu.

Sledujeme ukazatele na Katánii a znovu se ocitáme na venkově. Ptám se, proč jedeme tak rychle, ale odpověď znám sama stejně dobře, jako můj společník. Kolem nás jsou sady plné ovoce a olivovníků, ale vidíme v nich hřbitovy. U silnice se pase stádo krav. Žertujeme o tom, kam nás tahle cesta zavede, o tom, jak tohle místo doporučíme turistům, které potkáváme, ale přitom cítíme, že tenhle bolák, tenhle vřed na ostrově, který milujeme, nemůže vyléčit jen čas. Muž, který se chytil do pasti moci, z ní musí vystoupit. Pustit otěže a uvolnit udidlo a nechat svět jít tam, kam chce. Z muže se stát znovu člověkem a vystoupit z té smyčky, která drží za krk toho vrabce, na kterého nejspíš nikdy nezapomeneme.

Buď s Bohem Paternò.