Otázka vyvstala po cestě z Etny. Jak je mým zvykem, řešila jsem v autobuse individuální dotazy a jelikož mi k výstupní stanici už zbývalo asi jen pět minut, zeptala jsem se, zda má ještě někdo nějakou jednoduchou, rychle zodpověditelnou otázku. Jedna paní ji měla a poslala ji dál: “Mohla byste nám prosím nastínit, jak to tady funguje mezi ženskýma a chlapama?”. Když mě přešel záchvat smíchu a uvědomila jsem si, že na to opravdu mám odpovědět, zbývalo do výstupu z autobusu kolem tří minut.

Následující text tedy vzniká na počest tohoto památného dotazu a na popud mé kolegyně Karolíny, která mě několikrát pobídla, abych to sepsala.

Když přijde instalatér…

Předesílám, že můj manžel je totální technický antitalent s právnickým vzděláním. I přesto ho miluji. A proto, když přijde instalatér, víme, na čem jsme.

Instalatér ví, že jsem krom něj jedinou osobou v dosahu, která je schopná problematiku pochopit. Totéž ví i můj manžel. Totéž vím i já. Víme to zkrátka všichni. Nicméně když instalatér hovoří, hovoří směrem k manželovi, ten moudře kývá hlavou, ale VŠICHNI víme, že tomu, co se právě řeklo, nerozumí ani slovo. Proto mě instalatér po očku pozoruje a sleduje mé reakce. Když reaguji pozitivně, pokračuje, když vypadám nerozhodně, dovysvětluje. V mezičase slušně odpoví na dotazy mého muže, které většinou s danou problematikou souvisí jen okrajově nebo jsou úplně mimo. V momentě, kdy navrhuje řešení, má poslední slovo manžel, ale bez toho, abych to odkývala i já to nejde. Instalatér vyčkává. Konečně má i můj souhlas ze zákulisí, potřese si rukou s mým mužem, domluví se na platbě a vesele odchází.

Když je s kým ale není kde…

Spousta mladých párů musela řešit tento zapeklitý problém, protože na Sicílii je stále ještě naprosto nepředstavitelné, aby se mladí intimně stýkali, pokud nejsou řádně oddáni a to nejlépe v kostele. Což vzhledem k tomu, že se průměrný sňatkový věk přibližuje 35 letům, představuje dosti pikantní problém. Samozřejmě, že si nikdo nemyslí, že by se někdo v pětatřiceti ženil jako panic, ale je třeba budit zdání, že tomu tak je.

Vžijme se do nelehké role dvou zamilovaných lidských mláďat. Chcete a máte s kým, ale řešíte kde. Doma to nepřipadá v úvahu, protože je nevhodné, abyste se tam sešli, pokud nikdo není doma. Co by tomu kdo řekl. A vás to ani nenapadne, protože byste vrhali špatné světlo na kvalitu výchovy vašich rodičů, kterým by to pak koneckonců taky asi bylo jedno, co tam děláte. Ale zase co by tomu řekli sousedi, že se nestarají o počestnost svých dětí.

A tak se mláďata vydávají ven. V létě na pláž, v zimě do aut, která v houfech stojí na odstavných parkovištích a mírně se kývají. A všichni vědí, kam se jezdí, ale je to tak v pořádku, protože to nevrhá špatné světlo vůbec na nikoho. Bývá tam totiž tma. A co na tom, že je sex na veřejnosti trestným činem, v praxi jsem se nikdy nesetkala s tím, že by to někdo vymáhal. Skandál by vypukl až v momentě, kdy by to z trestního zákoníku chtěl někdo vyjmout.

Když se čas naplní, mladý pár se vydá za knězem vybraného kostela a ten se jich zeptá, zda spolu žijí. Oni svorně zavrtí hlavou a do roka a do dne se rozezní varhany, nevěsta kráčí celá v bílém, čistá jako lilie, směrem k oltáři, kde už na ní čeká její stejně „liliovatý“ jinoch. Rodiče při prvním polibku pláčou dojetím a všem se hlavně ohromě uleví, že to břicho pod šatama ještě není vidět.