Kmotr od vedle

Často se mě lidé ptají, jestli znám nějaké mafiány. Nu což, znám. To, že má někdo nadstandardní vztahy na dobrých místech, a že je někdo schopný vám pomoci v případech, kdy vám policie není schopná dohledat ukradené auto, je veřejným tajemstvím.

Akorát se o tom nemluví, stejně jako se u nás nemluví o tom, jestli někdo byl nebo nebyl ve straně a jestli chodil mávat vlaječkou do procesí. Tak nějak se to nesluší.

Jednoho jsem měla přímo v domě, kde jsem bydlela. Takový fajn starší pán, co celé dny sedává na židli před svým obchůdkem, s každým se zdraví a občas napomene svého pinče, aby na kolemjdoucí tak zuřivě neštěkal. Zkrátka nic divokého. Patří k jednomu ze zavedených klanů, které sice přímo nejsou součástí Cosa Nostry, ale fungují na úplně stejných principech.

Není mafie jako mafie

Jak vidíte, i tohle je složitější, ono totiž není mafie jako mafie. Ta pravá sicilská se jmenuje Cosa Nostra, kalabrijská ‘Ndranghetta, kampánská (tam kde je Neapol) se jmenuje Camorra a v Apulii je pak Sacra Corona Unita (neboli Sjednocená Svatá Koruna). Na Sicílii ale kromě hlavní organizace existuje i Stidda, která je zakořeněná v oblasti Agrigenta, a pak ještě větší množství různých nezávislých klanů, kteří s hlavní organizací často spolupracují. V opačném případě s ní válčí o sféry vlivu.

Aby toho nebylo málo, až do 90. let měla mafie v Palermu naprosto jiný přístup k řemeslu, než mafie v Katánii. Zatímco činy palermské mafie obletěly svět, v Katánii to odjakživa fungovalo jinak – víc cukru, méně biče a vraždit jen když je to naprosto nevyhnutelné a hlavně diskrétně. Nic z okázalosti atentátů na soudce Falconeho, zde nikde v historii nenajdete. Každá organizace měla zkrátka svůj zavedený styl.

Mafie verze 2.0

Model ,,přátelské” spolupráce s institucemi a obraz ,,hodných strýčků” nakonec adoptovala i Palermská mafie, v momentě kdy byla její prestiž nevratně pošramocená šílenými atentáty v 90. letech. Dnes, jak to vtipně nazval prokurátor Ardita, tady máme mafii 2.0, tedy mafii, která obchoduje, vlastní hotely, firmy, kamarádí se s vysoce postavenými politiky, nevyhrožuje, nevraždí, jen chrání své zájmy skrze obratnou diplomacii, manipulaci a neskutečnou hromadu peněz.

Než budu pokračovat, chtěla bych zdůraznit, že mafie je odporná kriminální organizace, která se neštítí ničeho a škodí jak ekonomice na ostrově, tak i v celé Itálii. Každá mince má ale dvě strany a to, jak se mafie projevuje v denním životě, což je svým způsobem ještě nebezpečnější, než okázalé vraždy za bílého dne. Mafie totiž dodnes v mnoha čtvrtích zajišťuje bezpečí a představuje často jedinou možnost, jak se dostat k práci či domoci se jakés takés spravedlnosti.

Řekni mi odkud jsi a já ti řeknu, co můžeš dělat

Bohužel je to paradoxně také jediná organizace, kde je na prvním místě meritokracie a až na druhém případný původ či úplatek. Možnost dětí z některých čtvrtí, stát se třeba lékaři nebo politiky je prakticky nulová. Společnost je zde mnohem přísněji hierarchizovaná, než jsme zvyklí a místo bydliště je zkrátka součástí vaší identity a vašeho osudu.

Ve čtvrtích, kde je nezaměstnanost napříč všemi věkovými kategoriemi vyšší jak 50% a nezaměstnanost mladých leze pře 80%, snad ani není divu, že spousta kluků hledá svou příležitost právě v náručí organizace, jediném místě, kde je hodnotí podle toho, co opravdu umí. Kde nehraje roli, jestli byl pan otec řídícím v měšťance či pouličním metačem. Škoda jen, že součástí závazných přijímacích zkoušek je i loupežné přepadení a vražda.

Sféry vlivu

Oproti běžně zažitým představám je ale ve čtvrtích, kde vládne mafie, klid a pořádek. Nikdo totiž nemá zájem přitahovat pozornost policie. V “ideálním” případě dobře kontrolované čtvrti je okraden jen ten, kdo okraden být má. Okrást či nedej bože zabít někoho na území, které má pod kontrolou nějaký z klanů by si „lajskl“ snad jen úplný blázen, či někdo, kdo o místním prostředí nic neví.

Bez větší nadsázky lze říct, že důvodem, proč v některých částech města můžou děti hrát fotbal na ulici i v pozdních večerních hodinách, je právě ona všeobjímající kontrola. Ne, že by je někdo vysloveně hlídal, ono je to spíš tak, že je nevědomky hlídá celá komunita, protože jsou místa, kde se zkrátka “nic stát nesmí”.

Dobře se poznat..

K tomu je ovšem třeba se znát, a proto je každý nově příchozí opatrně a nenápadně ,,prolustrován”. Jasně si vybavuji několik nahodilých rozhovorů, tu s prodavačkou, tu se sousedkou, na téma odkud jsem, co dělám, jestli jsem vdaná atd. S odstupem času mě až trošku zaráží, že jsem na většinu otázek musela odpovídat jen jednou… V sicilštině se to jmenuje ,,cutigghiu, v češtině klep.

Na tom je ostatně založena celá společnost. Základem jednání všech je zachování statu quo svého a všech okolo. A tím se dostáváme opět na začátek, do běžného života na úplně normální sicilské ulici. I přes to, že trestní zákoník jasně vymezuje, co je špatně, jej lze jen stěží použít k hodnocení celé společnosti.

Všechny barvy mafie

A protože je mafie vyjádřením sicilské společnosti, asi jako jsou krystaly síry vyjádřením sirných par – nelze je od sebe snadno oddělit. Je nesmírně obtížné vymezit, kde končí ,,úplně normální společnost” a kde začíná mafie, protože ta vyrůstá právě z hodnot a postojů té ,,úplně normální společnosti”, proti kterým lze jen stěží něco namítat – bezmezná oddanost rodině, láska k dětem, láska k Bohu (resp. církvi), družnost, diskrétnost a schopnost si poradit či zkrátka přežít i za nepříznivých podmínek.

Je to svět fascinující, složitý a hlavně nesmírně barevný. Představa, že je možné ukázat prstem a rozlišit, co je správně a co je špatně, je velmi naivní, ostatně jako i v samotném filmu Kmotr, který mají mimo jiné moc rádi i místní bossové, není vše úplně snadno zaškatulkovatelné…